Pohled od časoměřičského stolku, tak trochu jinak
Minulý týden proběhl Úštěk, teď totožný podnik v Úterý, kde jsem stejně jako na endurosprintu v Dolním Hradišti byla časoměřičem, ve skupině Radka Navrátila.
Žádný z podniků se neobešel bez problémů, připouštím, že někdy byla kritika na místě a zcela oprávněná. Jistě může být příprava důkladnější, technika lépe připravená tak, aby nic důležitého nechybělo a bez problémů fungovalo. Chtěla bych ale všem, kteří o to stojí, povyprávět o tom, co všechno naši práci ovlivňuje, a že se zkrátka občas i při nejlepší vůli nedá karambolům zabránit.
Kromě samotného Radka nikdo z nás není profesionálem. Všichni chodíme v týdnu běžně do práce, no a na víkend se sbalíme a vyrazíme na závody. Už cesta samotná může dát člověku dost zabrat. Většina týmu vyjíždí ze Vsetína a okolí, což je např. do Úterý dost hrozná štreka, navíc po D1. Na závody dorazíte před setměním, bylo by fajn obejít testy a prohlídnout místo, kde se následující den postavíte, ale na to mnohdy není čas ani světlo, navíc je třeba zpracovat přejímku, aby se mohl udělat startovní rošt. I samotní jezdci to mají daleko, tak se přejímka natahuje a ti co přijeli včas se zase dožadují toho roštu. Ne zřídka řešíte u přejímky omylem vydaná totožná čísla různým závodníkům a pak se běhá po depu, kdy je nutné jednoho z oněch nešťastníků přesvědčit, že si číslo musí přelepit. Jejich komentáře jsou často nepublikovatelné. Když se už na beton za tmy vše zdárně vyřeší, jedeme se ubytovat. Výhrou je, pokud jste tam už byli, ale může to dopadnout tak, že po tmě bloudíte a hledáte něco, co jste nikdy neviděli. Kvalita ubytování bývá různá, v naprosté většině je to úplně v pořádku, ale už to byly také žíněnky v kanceláři sokolovny, kdy v jejím sále probíhala párty až do ranních hodin. To je pak kvalitní spánek před celodenní šichtou zaručen.
Ráno je třeba vyrazit brzy. Hodně brzy. Stanoviště se musí kompletně postavit, vyzkoušet a ideálně hodinu před začátkem být "v plné polní". V dobách minulých měl povinnost zabezpečit stanoviště nábytkem a přístřeškem před nepohodou pořadatel. Dnes si vše vozíme sami. Konkrétně na endurosprintu tak jedna posádka sedí v soukromém autě a druhá pod stanem. Skvělé je, když na ono konkrétní místo tím autem dojedete, ani to ale není samozřejmostí, a pak se dost těžká technika musí ručně dovláčet. Auto je pak vystavené opravdu všemu, prach a bláto jsou tím nejmenším. Občas je to také kámen, už jsem zažila i rozbité okno.
Sláva, stojíme, startujeme. V ideálním případě technika funguje, počasí je přiměřené, mobilní síť je silná, čísla na motocyklech čitelná, diváků málo. Ideální stav ale neexistuje. Vedle hlídání impulsů z fotobuňky pak ve vichru a dešti držíte stan, odbíháte v blátě na start testu mýt čísla, protože už by je v cíli nikdo nepřečetl. Upozorňujete diváky, aby vám nelezli do fotobuňky, nezakopli o kabel a do kola zodpovídáte věčnou otázku: "Jestli se daný test měří?" Pak se v zápalu boje některému ze závodníků nepovede vejít do cíle a pracně nastavené fotobuňky zboří. Do toho někteří pospíchají a nebo by zase raději pět minut počkali až spadne prach, nebo aby nebylo nutné v testu moc předjíždět, závodníci na startu se hromadí a vy víte, že mezi jednotlivými koly máte v lepším případě pár minut (v Úterý pouhou minutu) na to, abyste nepadli hladem a žízní, odskočili si do křoví, protože "tojka" je v nedohlednu a mnohdy i to křoví, nebo aspoň na chvíli vstali a protáhli nohy, protože sedět na malé skládací židli několik hodin je vážně vrcholem pohodlí. Na každý časoměřičský úkon pak máte jeden pokus, protože vše jde přímo na internet a pokud je nutné něco zpětně opravit, už to na výsledkový panel nedostanete. Možná se trochu zapomíná na to, že průběžné výsledky na internetu jsou neoficiální a že stroje ani lidé nejsou dokonalí. A že by možná bylo zajímavější sledovat závody na trati a ne v telefonu.
Když se tohle všechno zvládne, jste vy a všechny vaše věci buď totálně zabalení v prachu nebo v blátě a to včetně veškeré, mnohdy velmi citlivé techniky. Všechnu tuhle nádheru si nastrkáte do soukromého auta, třeba i rodinného typu a mažete zpátky do depa. Vyvěsí se výsledky, řeší se případné protesty, rošt na následující den. Jste hladoví, špinaví, unavení. A tlačí vás čas, protože je také nutné nabít veškerou techniku na druhý den a to zabere vážně hodně času.
Pro úspěch si to dáte v neděli znovu a pak je najednou odpoledne a vás čeká mnohdy daleká cesta domů. Není výjimkou, že Moraváci dojíždějí po půlnoci a mohou se těšit na ráno, kdy půjdou do práce. Navíc s pocitem, že byli zase ti nejhorší, kterým nic nefunguje.
Má slova nejsou obhajobou ani výmluvou, spíš odpovědí na otázku manažera jednoho soukromého týmu, proč nám to nefunguje jako ve Formuli 1. Věřte, že v daných podmínkách proto děláme maximum, ale zázraky nedovedeme. A pokud se ptáte, proč to tedy dělám, když je to tak hrozné, tak proto, že je mi s vámi dobře.
Ať se nám všem v tom co děláme, daří!
M.D.
