Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta k Bráně do pekla - VII.

20. 9. 2018

11. den

Beyneu - hranice KZ / UZ - Jasliq

mapa-11.-den.jpg


Posledních 85 km v Kazachstánu jsme si opravdu užili. Cesta vedla po opravdu rozbité a prašné cestě, po které nás ve velké rychlosti predjižděli šílení Kazachstánci. Na hranici jsme přijeli k velké koloně aut, čekající na proclení. Nás pustili rovnou, asi nějaká turistická výhoda. Je pravda, že jsme během cesty přes Kazachstán nepotkali jiné než ruské a kazachstánské auto. Turismus nefrčí .
Na uzbecké hranici nás přímo vyzvali, aby jsme šli rovnou dopředu. Úředníci se chovali úplně úžasné. Stejně jako celníci. Před odjezdem z hranice jsme měnili peníze.  Za 50 amerických dolarů jsem dostal 450 000 uzbeckých v tisícovkách. Pěkný paklík to byl.

img_20180918_121101.jpg

Uzbekistán má jednu zvláštnost. Nejsou tu benzinky. Teda prvních 250 km, které jsme ujeli, tak jsme žádnou nepotkali.

20180919_110806.jpg

Koupili jsme si benzín pochybné kvality ve dvou 20 l kanistrech v bistru u silnice. Moje BMW si moc nepochutnalo, klepou mu ventily. Nocujeme opět ve stepi, kde široko daleko nic není. Jenom tráva a velblouda trus.

20180919_080917.jpg


12. den

Jasliq - Kunkhodza - Moynoq (pohřebiště lodí) - Nukus

mapa-12.den.jpg


Probuzení ve stepi bylo zase úžasný. Na motorce jsme seděli zase v 7.30.h. První cil dnešního dne byl hřbitov lodí ve městě Mojna.

20180919_134227.jpg

20180919_131032.jpg

Toto město stálo na kraji Aralského moře. Pohled na podle mě největší ekologickou katastrofu na světě byl smutný.

20180919_125857.jpg

20180919_134500.jpg

Moje motorka tam nedojela zahrabal jsem ji na dně moře.

20180919_132330.jpg

Dnes končíme v Nukusu v hotelu. ZASE bude pivo.

Milan

Pozn. Wikipedia - Aralské jezero

V Aralském moři se nacházelo více než 300 ostrovů, které zaujímaly 3,5 % rozlohy (1960). V souvislosti s vysycháním jezera se na začátku 21. století ostrovy postupně změnily v poloostrovy a některé z nich se následně spojily zcela s pevninou. Znečištění připadá na vrub testování biologických zbraní. Aralské moře je dnes spolu s Černobylem bráno jako synonymum pro ekologickou katastrofu úděsných rozměrů. Ústup jezera a jeho veliké znečištění zcela zničilo kdysi bohatý rybářský průmysl, a navíc vedlo ke vzniku a rozšíření solných pouští a bažin v okolí. Když byly uvedeny do provozu první zavlažovací kanály a první zemědělské plochy v pouštních oblastech, začalo jezero pomalu vysychat; šlo však o pomalý proces, větší problém než vysychání představovalo znečištění přítoků hnojivy. Dnes už Aralské moře v podobě, v níž je stále zobrazeno ve většině atlasů, neexistuje. Původní rozloha jezera se zmenšila na méně než třetinu a objem vody klesl na jednu desetinu. Tato radikální změna je následkem monstrózního projektu zavlažování pouští pro účely pěstování bavlny, který v roce 1954 zahájil SSSR. Řeky Amudarja a Syrdarja, které přiváděly vodu z pohoří Pamír a Ťan-šan a Aralské moře napájely tisíce let, byly svedeny do soustavy zavodňovacích kanálů. Výsledkem projektu byla ekologická katastrofa, kterou lze v historii SSSR srovnat snad jen s havárií černobylského reaktoru. V období let 1966 až 2003 poklesla hladina vnitrozemského moře o 22 metrů. Pobřeží ustoupilo v průměru o 80 km a jezero se rozpadlo na několik částí. Kvůli zvýšenému obsahu soli (8x vyšší koncentrace než v oceánu) začaly vymírat ryby. Kolem jezera vznikla solná poušť, z níž vítr roznáší slaný prach dál do okolí a ničí tak přilehlé bavlníkové plantáže. Voda v jezeře je již v podstatě jedovatá, neboť přísun hnojiv, pesticidů a dalších látek přinášených v obrovské míře řekami je znásoben tím, že jezero nemá odtok a jeho objem stále klesá (tudíž dochází ke koncentrování rozpuštěných látek).

Všechny předcházejí reporty z Milanovy cesty si lze prohlédnout v samostatné záložce na úvodní stránce, stejně jako fotografie ve fotoalbu.